Pohled do očí…

 Možná to znáte. Řešíte toho tolik najednou, máte pocit, že i kdybyste se rozkrájeli, nestihnete to, co ve skutečnosti chcete.

Do toho se ještě pohádáte...

Honem honem sháníte cosi v počítači.

A pak... Vůbec nevíte proč, ale najdete prastarou fotku, bůhví proč uloženou mezi hledanými dokumenty.

Díváte se sami sobě do očí.

Do těch očí, které o spěchu, chaosu života nemají vůbec ponětí. Vidím holčičku a vzpomněla jsem si na sponku, co chvíli nosila ve vlaskách. Na sponce drobné kopretiny. Máma mi ji dávala do hrníčku ve staré kredenci. Když zavřu oči, přesně vidím to místo. Vidím holčičku, co si přisouvá židli a leze pro ta drobounká kvítka v podobě sponky. Neuměla jsem si jí přidělat. Padala mi... až padla v zapomnění. Skoro. Nebýt této chvíle. 

Prstem pohladím na monitoru tvář. V duchu objímám malou holčičku, která nemá vůbec tušení co jí v životě čeká. Dokonce mám chvíli pocit, jako by čas vzal zpátečku a já to malé stvoření skutečně držím v náručí.

Zazvoní telefon. Během vteřiny mě vrátí zpět. Ale už nespěchám. Není kam...

Tyhle vteřiny uvědomění a zastavení mají tu největší cenu veličiny času.

Tak o tomhle budu zítra vyprávět... 

Vám všem...

❤️