...poklady z půdy ...

… miluji staré věci s příběhem … Našla jsem po mé babičce něco, z čeho jsem úplně na větvi. Skříňku se skleněnými kořenkami. A jako bonus - porcelánovou naběračku. Říkám si, kolik polévek s nimi babička a prababička nalila. Vzpomínala jsem skrze tyto věci celý den na svou babičku. Měla jsem dvě, jako asi většina dětí. Jedna byla malinká, drobounká, upracovaná, žila na samotě u lesa mezi zvířaty a tichem a vařila tak jednoduše. Druhá byla krásná, nosila krásné šaty, její vlasy byly pořád upravené, stříbrné s nádechem do kouřové modři, měla krémy co voněly jako vyprané prádlo a vařila tak poctivě . Vzpomínám s láskou na obě. Byly jako black & white, tak rozdílné. Obě vařily a každá úplně něco jiného. Jedna humník a kucmoch, druhá kuře na cibuli s knedlíkem a rajskou zahuštěnou perníkem. Inspirovaly mne do života obě. Posílám velkou vzpomínku plnou lásky do nebe …

...poklad po mé babičce s kouřovými vlasy...

... kolik  jenom  koření se za ta léta v šuplících  vystřídalo ...

... když jsem skříňku cídila, dotýkala jsem se dávné minulosti. Smývala doteky  a ožívala vzpomínky ...

... bonus - naběračka a pěkně stará ...

... pro mne už jen na parádu ...

... když je řeč o babičkách, je tu i babí léto ...

... přilétlo až do kuchyně. Možná symbol mého vzpomínání ...



... přeji všem krásný víkend, tak krásný,  jako poklad ze starých časů ...

...uzené a citrónový sirup ...

… nevím, jakou  zkušenost máte vy, ale u nás, když nakupuje chlap, tak ve velkém. Z trhu přivezl snad tunu uzených kostí J … tak dnes překvapivě u nás k obědu opět uzené . Po šunklaflecích, špekových knedlících, přišly na řadu kosti pěkně do ruky. Jen chléb, salát, hořčice… Přiznám se, tento druh pokrmů zbožňuji. Zapomenout na chvíli na příbor … Myslím, že pravěké ženy musely být hodně vitální a šťastné…

K tomuto pokrmu se hodí pivo, ale mě políbila múza, vyrobit citrónový sirup. Ryze domácí sirup je hotov... jak dlouho vydrží, je otázka…

... můj první domácí citrónový sirup...

... sotva přichystám na stůl, už jsou tu hladové ruce ...

... gastronomické zátiší, jako z pravěku ...

... uzená polévka. Ani nemrkne, jak říkávala moje babička. Proč nemrkne? Je tak poctivá, že je jedno oko...

... mám ráda pohodu při stolování. Rituál, kde se komunikuje, žádné pssst ...

... jak na citrónový sirup? Nejprve pořádně očistit, umýt, vydrbat citróny a pak tu čistou kůru oškrábat ...

... víc než toto a vodu nepotřebujete ...

...  a pak vařit  s cukrem do změknutí. Propasírovat a hotovo ...

... chutná letně ...

... všem svěží zbytek letních dnů ...

...podvečerní procházka ...

... už delší dobu jsme potřebovala dobít životní baterky. Hlásily již stav nouze a blikaly červeně. Vyšláply jsme si v podvečer s Carolinkou směr les k hájovně. To jsem vážně potřebovala. Dotknout se ticha, šumu větví, ucítit vůni jehličí, slyšet lesní potůček a cvrkot cvrčků. Nemyslet, nerekapitulovat, neplakat, nebojovat. Jen tiše vnímat chvíli teď. Zdvihnout hlavu k nebi a vnímat jen mraky na blankytném nebi, jak kamsi mizí. Při tomto pohledu si vždy vybavím své dětství, kdy jsem si představovala, že jsem na dně moře a mraky jsou lodě nade mnou. Měla jsem miliony představ a ty nejvytouženější se staly skutečností. Mám kupu dětí a skvělého muže. To byl můj sen…

... toto jsme donesly dnes z podvečerní procházky domů - kus začínajícího podzimu ...

... foceno mobilem. A ten není foťák. Ale na kouzlu momentu lesního potůčku to nic nemění ...

... mamí, to musíme vzít domů. Byla jsem kdysi stejná...

... Pepík v hájovně ocenil naši sbírku žaludů. Slíbily jsme mu, že zítra přineseme zase...

...mlsné kozy by snědly cokoli ...

... vypadá jak čert, ale je to kozel z hájovny...

... toto je můj sen. Jednou mít ovce na svahu pod domem ...

.... póza pro focení - méééé. A co za tóóó ....

... i listy mají své vrásky ...

... maminko úsměv.... foceno Carolinkou mobilem ...

... pokus o fotku, kde budeme obě dvě i les :-) Není tam pořádně ani jedno, ale je tam vzpomínka na dnešní den...

...pokojný zbytek dne všem,

jako je procházka lesem...

... vesnické šunkofleky ...

… šunkofleky bylo tradiční jídlo mého dětství. A protože jej babička vařila často, nebylo na indexu oblíbených. Nudle vyválela  a na široko nakrájela. Z uzených kostí obrala maso na fleky a z vývaru udělala uzenou polévku s kroupami. Tento produkt – kroupy, jsem nechápala z čeho pochází, nic méně polévka byla oblíbená. Dnes ji zbožňují i mé děti. A dnešní šunkofleky jsem uvařila stejně, jako kdysi moje malá, drobná babička s upracovanými rukama. Také si vzpomínám, jak z fleků – nudlí, jsem tvořila na okraji talířů různé obrazce. Asi velká nuda při nudném jídle. Vzpomínám, jak babička, otáčela na kamnech v kastrolu šunkofleky a když se začaly připalovat, hořekovala, že kdo že tak moc přiložil do kamen. To připálené dávala na talíř se slovy, že se budu hošům líbit. Dodnes, když je něco připálené, si na tuto větu vzpomenu …

... na talíři po babičce. Půl zapečeno, půl nezapečeno ...

... pomocnice Carolinka. Více skončilo v pusince než na talíři ...

... ta vůně... jako když se otevřou dvířka udírny ...

... mé domácí fleky... inspirace z dětství ...

... naše domácí vajíčka od našich "Barbín", šup s nimi do fleků ...

... zapečeno ...

... dobrou chuť ...

(opět foceno naší Carolinkou)

... čistota - home made shower ...

po dnech nedávno minulých jsem se rozhodla, vyčistit vzduch. Nový závan do mého života a našeho domova. Vzpomněla jsem si, jak jsem vloni před vánocemi nesla vyčistit ovčí kůže do čistírny. Padal sníh, mrzlo, až praštilo a já otevřela těžké plechové dveře v čistírně. Jak ve snu nebo spíš v nebi na mne dýchlo teplo, pára, čistota ze všech stran a ta vůně… doslova božská vůně… Vůni čistoty, vypraného prádla miluji...  a protože jsem už po domácky vyzkoušela už kde co, od domácích nudlí, šlapaného zelí, marmelád, paštiky a kdo ví co ještě čeho, rozhodla jsem se pro domácí tekuté mýdlo. Pro moji milovanou vůni čistoty. Ono to vážně funguje …

.... mýdlo tekuté domácí ...

.... potřebujeme: mýdlo, trochu tzv. jelena či mýdla na praní, 3,5 l vody a 2 polévkové lžíce glycerínu (z lékárny) ...

... mýdla nastrouháme ....

... povaříme  a přidáme glycerín. Čekáme do druhého dne...

... druhý den přichází neuvěřitelné překvapení. Celý kastrol se proměnil v gel, který naředíme vodou a je hafo tekutého mýdla na světě... a voní, myje, pění...funguje to ....

... příště to vyzkouším z mýdla mé oblíbené skotské značky Au lait.... To je pro mne nepřekonatelná vůně čistoty...

... krásný voňavý víkend vám všem ....

... domácí nanuky - kávové ...

…kdyby mi někdo řekl, že jednou budu dělat domácí nanuky, zaťukala bych si na čelo. Jo, nikdy neříkej nikdy...

Nejprve jsem rozehřála trochu mléčné milky, tu nalila na dno formičky a zbytek dolila tekutinou z rozpustné kávy, žloutku, cukru smetany zahřáté na 80’C. Při této činnosti jsem vzpomínala na zmrzlinu z dětství. Nanuk to bylo pro mě něco nadpozemského. Nebylo jich za totáče moc, ale za to chutnaly! Eskymo bylo vážně kokosové, ledňáček byl stejně mrňavý, ale za to vanilkový. Míša byl tak poctivý, že jsem měla pocit, že jím zmrzlý tvaroh. Taky taková hrací umělohmotná  kostka plná zmrzlé dřeně, mňam. Kornout zvaný Pierot, taky mňam. Nebyly éčka, emulgátory, ochucovadla, byla to prostě klasika. Tučná a kalorická a přesto jsme byly štíhlé, zdravé děti. Taky vzpomínám na točenou zmrzlinu malou za 0,70 hal. a velkou za 1,40 Kčs. V cukrárně pod masnou, v rohu náměstí,  prodávala paní s černými kučeravými vlasy zmrzlinu kopečkovou. Její strojek tak zvláštně cvrkal a vždy ho namáčela do půlitru s vodou. Kopeček kladla do kornoutků, které byly čtverečky a já ty rohy tak ráda okusovala. Domácí zmrzlinu jsem jako dítě nikdy nejedla. Za to dnes ji dělám svým dětem a snad budou jednou vzpomínat na zmrzlinu tak, jako dnes já … s láskou a tou nejlepší sladkou chutí na jazyku…

... že chutnají, není třeba komentáře ...

... voní kávou a čokoládou ...

... do rána krásně zmrzly ...

... a během krátké chvilky krásně zmizely. Tak dnes repete ...

...světlo ve světnici ...

... mám ráda, když slunce prosvítí celý byt ...

… vzpomínám si na babiččinu světnici plnou slunce. Jak se v ní snoubily všechny vůně, od ranní kávy, kterou celodenně přihřívala na okraji Kaborek, od vůně vařeného oběda, rozkvetlých muškátů ve špaletových oknech až po křížaly, které sušila ve staré troubě. V té místnosti zvaná světnice se odehrávalo celodenní bytí všech. Od jídla, poslouchání nedělní pohádky z rádia, obyčejného šlofíka na kanapi po obědě i řešení starostí i radostí u kuchyňského stolu. Všichni věděli vše o všech a o všem. Myslím, že trend otevřených místností, kuchyně, jídelny a obýváku, který se vrací do módy je vlastně taková stará světnice, která je přínosem pro celou rodinu. A jak to vidíte vy?  

... šachy plné slunce...

... i kuchyňské závěsy jsou plné slunečních paprsků. Prostě -krásný den ...

... sluneční parapet v kuchyni ...

... sluneční zátiší  poprvé...

... budiž světlo. A já říkám : pochváleno, velebeno...

... miluji slunce, dokáže zázraky. Nejlepší terapeut na světě ...

... při těchto paprscích se vracím v myšlenkách zpět do oné babiččiny světnice. Je to už tak dávno  ...

... zahalena do slunečního hávu je i houpání v křesle jiné ...

... sluneční zátiší podruhé ...

... díky slunci vše voní, ale i schne ...

... i moji historičtí ptáčci se vyhřívají na slunci a opalují ...


Přeji všem slunce nad hlavou, v srdci i v duši