I cesta může být cíl

 

Dnešní text je dlouhý. Do méně znaků jsem naši cestu žitím nedokázala poskládat. 

"I cesta může být cíl...'

Poznáte na ní tolik lidí a když si myslíte, že je znáte, přijde událost jako z čistého nebe blesk a jen zíráte...

To se stalo právě mně před 2 měsíci.

Napsala jsem o tom pár slov do tohoto virtuálního prostoru. Slíbila jsem, že až přijde čas, napíši víc. Jenže, kdy je ten správný čas? Víme my co bude zítra? Každým dnem pak člověk často ztrácí odvahu a pak si uvědomí, že pořád hledáme nějaké cíle, mety. Jenže často bývá právě ona cesta cílem.

 Před x lety, tenkrát byl můj "Anděl bez křídel' ještě malá holčička, kterou jsme v ten den nesli v náručí do prudkého kopce, když jsme hledali místo svého snu, místo, kde jednou vznikne náš domov. Tenkrát tehdejší pan starosta obce Studené ukázal na kopci rukou - "tak  tady". Otočili jsme se do údolí a pohled na vršky hor, které se dotýkaly skoro nebe, nás úžasem skoro oněměl.

 To místo jsme si vybrali. Zaplatili požadovanou cenu a podepsala jsem smlouvu o smlouvě budoucí. (dle požadavku obce) A abychom mohli stavět na samotě u lesa, musela být zrealizována obecní příjezdová cesta. To chvíli trvalo. Můj muž jí dokonce nechal zaměřit a to zaplatil. Záhy poté jsme zařídili přípojku elektro, bez které není možné započít stavbu ( byl to travní porost bez sítí)  a kterou dnes stejně nevyužíváme. Moře zařizování, vyřizování, stohy lejster, razítek, času. A když kopnete do země, je kus života pryč a pak... jak se říká, člověk míní, osud mění. Do života nám vstoupila rakovina. Vše se zastavilo. Nemáte vůbec sílu a energii tvořit dům, když bojujete o život. Napřímíte veškerou energii jedním směrem. Ten směr nese název ŽIVOT. Můj muž si tam jezdil čistit hlavu. Přesto budoval. Kopal, zdil, vyléval betony a často tam nechal i slzu, co patřila mně. Kolem něho poskakovala naše malá dcerka. Nelehký to čas... 

Naštěstí jsem se vrátila do života.  S hendikepem stomie, vývodu bokem, amputací rekta. Po 33 dávkách ozařování i s dalším hendikepem týkající ženských orgánů.(přechod by byl to poslední, co by mě trápilo)  Po chemoterapiích zbídačená, ale šťastná a vděčná, že vůbec jsem. Ano, "každý den je dar". Nereptala jsem, nestěžovala si, nenaříkala, nelitovala se. S pokorou žila každý den.

 Začaly padat dotazy, kdy bude dům hotov? Jedny ruce, jediný... staví i samotnou vazbu domu. Já se učím i chodit, sedím na plaveckém kruhu, ale stojím. Stojím v našem Nebi. Už vím, že spěchat není kam i když si mnozí myslí opak.

Tvoří se dodatek ke smlouvě o smlouvě budoucí. Záhy poté ještě jeden. Naše Nebe vzniká. I přes smrtelnou nemoc dostojím všem podmínkám. Nic neporušujeme.  

Přichází pandemie. Vím, že má imunita není ideální a tak se stěhujeme na samotu k lesu. Jsem zodpovědná. Ze dne na den jsme tady. Kolikrát jsme slyšeli od nového starosty větu:" kdy už se nastěhujete?" 

Jsem tady.  Dcerka přichází do nové školy. Tvoříme nové zázemí. Pořizujeme ovečky, kůzle a štěně. 

  Přichází blesk z čistého nebe v Nebi. Píše se květen 2022. Je neděle a starosta mi přichází říct, doslova mezi dveřmi, ať se ve středu dostavím na obec kvůli mé smlouvě o smlouvě budoucí. " Musíme to dát už dokupy...a budeš mít s sebou někoho?"

Chvíli nerozumím vůbec otázce a utírám si ruce, neb jsem zrovna myla nádobí. "Jako nějakého právníka..." Za tři dny bez písemné výzvy jsem přítomna jednání, kde se dozvídám, že cena pozemku je dle přání a vize mnohonásobně vyšší. Dotaz:" jak vysoká?" Ceny létají jak při ruské ruletě. Padají nápady, že náš pozemek, by bylo dobré geometricky rozdělit a když bych nepřistoupila na tyto podmínky? "Odstranění stavby a uvedení pozemku do původního stavu". Najednou jsem si vybavila všechny ty dny, kdy můj muž dřel jak mezek. Všechno, co jsem vytvořila. Jak propagovala samotné Nebe. Knihu o štěstí z Nebe. Tak toto mě úplně srazilo na kolena. Za chvíli poté jsem se už klepala, jako sulc a brečela bez ustání... Co bylo dál už znáte. Modrý maják rychlé záchranné služby. Cesta, která mnohdy je cíl. Ta cesta, po které jsem se vzdalovala od našeho Nebe a já prosklenými dveřmi v sanitce viděla vzdalující se sen.  Tišící medikamenty mi pomohly. Doma brečela i Carolinka, můj Anděl bez křídel. Bála se, co bude s našimi zvířaty. Dnes víme,že smlouva o smlouvě budoucí a její dodatky jsou platné. Ostatní jsou vize a přání jednoho pana starosty, místostarosty, zastupitelstva a pověřeného právníka.Vize, které dokáží zamíchat kartami osudu, hýbou celou rodinou a životem.

 Také jsme měli vize a přání. Dnes mám i obavy. O naše zdraví. Někdy se může stát, že se stane z nebe peklo a ze štěstí lehce neštěstí. A vždy za tím stojí lidský faktor.

Uprostřed noci, když píšu tyto řádky a vylévám své srdce , vzpomínám na těžkou cestu, která je mnohdy cíl. Vybavuji si lidé, kterým jsem pomáhala a modlila se za ně. Prosila o pozitivní sílu pro ně.

 Dnes tu stojím sama. O každé rameno mám opřenou jednu bytost. Mého muže a dcerku. Před sebou pár lidí, co nám ničí už tak náročný život. Věřím, pevně věřím, že za sebou lidé, kteří mi chtějí a mohou pomoci. Vás ❤️🙏

Mnohdy stačí slovo...

A jak jsem kdysi řekla: "zkusme dělat lepší svět podáním pomocné ruky..."

Mnohdy stačí skutečně málo - sdílení, aby přišla tato slovo k člověku, který dokáže pomoci.

Děkuji, za podporu, sdílení.

Věřím stále, že život je bumerang...

Vaše Věrka ☀️