Čím více dopisů s barevnými pruhy, tím tvořím více obrazů.
Včera večer jsem malovala jen tak...
Sýkorku
A než obraz vůbec stihl uschnout, je tu dopis další.
No, jen houšť ...ještě jsem barvy nestihla uklidit.
V mé nové připravované knize je pasáž, která mě k vytvoření obrazu inspirovala.
A protože jsem Vám slíbila malou ukázku z ní, je tu.
"A za tím mým obrázkem se barvil svět. Seděla jsem
u okna, svým nosíkem jsem se dotýkala skleněné
okenní tabule. Cítila jsem na špičce nosu chlad. Svoji
malou, dětskou pusou jsem dýchla na sklo. Orosilo
se a drobným dětským prstíkem, jsem nakreslila do
oroseného kolečka srdíčko. Pozorovala jsem svět za
oknem onoho srdíčka. Položila si hlavu na své ruce
na parapetu. Za namalovaným srdíčkem, za oknem
padaly dešťové kapky. Déšť. Voňavá voda z nebe.
Možná jen Bůh pláče… napadlo mě tenkrát… Utřela
jsem si nosík do rukávu tmavomodrého svetříku. Jednou
napíšu knihu i o obyčejném dešti za srdcem na tomto
okně. Bylo mi asi pět, šest. Kuchyní voněla babiččina
metýnka a mě kolébal pocit pohody a poklidu."
(kapitola 14. Jiskřička naděje)
"Vzpomínám na jedno okno a za ním krmítko. Na
jednu zimu a dětské hry, které k ní patřily.... (pokračování)
Tak mizí v oparu stříbrných jisker
mrazivého dne poslední střípky pocitu spravedlnosti.
Ještě za těmi jiskérkami natahuji ruku. Cítím jejich
chlad…nic víc. Tu krásu si ukládám do svého já. Do
klávesnice. Do této knihy. Utírám slzu bolesti, která
mi právě stéká po tváři.
Nevadí, jedeme dál…zavírám oči a vidím malou holčičku na zelenkavém dřevěném
parapetu okna. Vybavuje se mi maličká sýkorka.
Rozhovor s ní… o NADĚJI…
Babička na mě volá, ať slezu z parapetu okna
dolů, že dává na stůl oběd. Na Kaborkách stojí hrnec
a v něm klokotá nudlová polévka. Sběračkou mi
nandává na ..."
(kapitola 14. Jiskřička naděje)
"... dokud bude
v našich větách spojka aby, až, ale, nikdy nepocítíme
skutečné štěstí. Bude vždy podmíněno. A zatímco se
budeme honit za všemi těmi nádherami a výdobytky
pozemského světa, zatímco bude kolem nás samé,
aby, až, ale… budou mizet lacině a zbytečně všechny
ty překrásné a čisté chvíle s opravdovým štěstím..."
(kapitola 15. řízek)
"Vybavuji si dlouhou chodbu.
Opět věšáky nikde. Tentokrát si bundu nesundávám
a nechoulím si ji v klíně. Záhy temnou chodbou
přicházejí tři lidé. Dva muži a žena. Zdravíme je.
Oni nám cosi zamumlají pod vousy. Nadřazenost
především. Začínám pociťovat strach. Kdo zažil, ví
a chápe. Je to neskutečné ponížení a potupa. „Lékařský
soudní tribunál“ zasedá. Začíná zpověď..."
(kapitola 16. bez věšáku)
Věrka
♥
