... už delší dobu mám
pocit, že svět kolem nás se pomalu a jistě zrychlil a běží jakýmsi směrem,
kterému lze těžko rozumět. Často pak vzpomínáme a nebo sníme...o lepších dnech
... co se to vlastně stalo? Jako by ze světa mizí cit, soudnost,
rozum...základní lidské vlastnosti o kterých se píše i v dětských
knížkách...ale kdo ty knížky dětem čte?
A naši nás tenkrát učili žít tak, aby jsme věděli co je to povinnost,
svědomí, zodpovědnost, úcta. Poznali jsme opravdový smysl těchto slov.
♥
♥
 |
| ... jak moc jsou důležité lidské doteky... |
... a já nějak
podvědomě říkám, že kybernetika , tok informací, počítače, sítě...sociální
sítě... začínají mít na nás lidi zvláštní dopad. Vytrácí se z nás lidství
? ... Můj syn psal jako maturitní práci úvahu na téma Facebook. Část úvahy jsem
zde zveřejnila (zde) a tyto úvahy se zde setkaly s velkým ohlasem...
♥
 |
| ... jak moc je důležitá verbální komunikace ... |
Když postarší paní
učitelka českého jazyka komentovala práce žáků na toto téma, zůstala ji
v ruce jedna jediná, mého syna. Otevřela ji a začala číst...u konce se ji
začala měnit barva hlasu...byla dojata...poděkovala mému synovi před celou
třídou, že jsou ještě děti, kteří takto uvažují. Když přišel den maturity, toto téma bylo mezi
nimi. Syn ho psal doslova z hlavy a s úsměvem. Byl rád a věděl že
bude vše v pořádku...nebylo. Práci hodnotil kdosi...kyberneticky neznámá
osoba, možná člověk, který uznává zásadně svět počítačů a facebooků ...možná
kupa hlav Cermatu ... možná samotný počítač... rozhodně na výbornou to nebylo
(nevadí) ...slovní zásoba zdařilá ovšem bez poutavého obsahu ...tak asi ano ...
♥
...a vlastně ani
nevíme, kdo to četl, známkoval, hodnotil ... a anonymní svět počítačů je mezi
námi... naučili jsme se jako lidi žít anonymně a s anonymy... a to je
první krok k drzosti, , bezohlednosti,
arogantnosti, síle slova i skutku
...vždyť anonymita je anonymita...
♥
 |
| ... přátelství ... ♥ |
... a já pak časem dostala moc smutnou zprávu... moje největší kamarádka z dětství...ta kamarádka
se kterou jsme se indiánským způsobem pobratřili uprostřed léta v koruně
stromů a slíbily si přátelství do konce života...kamarádka s kterou jsme
prožila nádherný kus dětství...když jsem spolu od rána do večera běhaly po
venku...prožívaly a žily dny zvané dětství ...bez facebooku .... tak od této
blízké osoby mi přišla zpráva, smutná zpráva skrze facebooku. Ztratila drahou
polovičku, svého muže ... zpráva přišla pár dní po jeho pohřbu ...... seděla
jsem před zářícím monitorem do tmy jako přikovaná, stekla mi slza a já nevěděla
co dělat, co říkat ... cítila jsem příval lítosti...za to, co se stalo...co se
stalo mé skvělé kamarádce z dětství ...za to, že žijeme v době, kdy
si takto důležité momenty píšeme...po síti ... jen jsem do tmy plakala ...a jak
blbec odepsala ... jsem tu pro Tebe...jako vždycky...
♥
... a pak sdílíme na
té samé síti fotky přátel z dovolených...ze svatebních cest ... i
z chvil rozloučení ... a já se ptám, kde to žijeme? ... v síti ... a
dnes jsem mluvila telefonicky s kamarádkou, kterou mám vážně moc
ráda...vidíme se párkrát do roka...ale ta doba mezi tím, jako by nebyla...vždy
si máme toho tolik co říci...myslím, že se máme moc rádi...a v tom dnešním
rozhovoru povídáme a povídáme...a má spřízněná duše povídá, koukala jsem na
blogu, že už stavíte ... a já si náhle uvědomuji, jak žijeme v síti ...
bez návštěv...bez slov...doteků... bez jisker v očích ...
♥
... a minulý týden mi
další kamarádka poslala vzkaz, že se mám podívat na facebook, že se jí narodil
chlapeček ...
♥
... technika je
fajn...ale někdy ji je nějak moc... nějak víc žije za nás...
...a tak tu sedím
uprostřed té modré tmy... a vzpomínám, jak jsme jako děti neměly tušení, že se
jednou budeme navštěvovat virtuálně...my na sebe zvonily...nebo si házely
kamínky na okno ...nebo pískaly ... a byly jsme tak nějak v pohodě a
šťastné... přirozené a citově založené ... a znaly jsme doteky a měly odhad jak
to je ke komu daleko ... a věděly jsme co se u nich vaří a jak to voní ... a
dodnes vidím ty velké bílé dveře mé největší kamarádky a před nimi rohožku a pod ní klíč...obyčejný klíč, kterým se odemykají
dveře... žádné heslo...žádné přihlášení či sdílení ...
... to byl ještě
život bez sítě ...
Věrka
Milá Věrko,
OdpovědětVymazatto jsi mi teda dala téme k zamyšlení.A je to opravdu tak jak píšeš.My proto žijeme na vesnici v ulici kde jsme skvělá parta a to všichni opravdu do jednoho,naše děti jsou stále spolu.Jak píšeš zvoní na sebe a lítají všude,staví stany,když je teď léto jedí u sebe navzájem oběd nebo večeři a my matky si jen přes plot houkem tak dneska u nás:)))Až teď potom co jsem četla tvoje řádky a vlastně a jak píšu si uvědomuju jak to tady DOMA miluju.Protože domov je naše vesnice a jsme tu jeden pro druhého.Někdy jsem unavená když zvonek zazvoní tak 50x za den pak ještě v devět večer a to už je třeba soused s pivem no tak sedíme a kecáme za chvíli leze další a další.No musím se smát,protože často ani nezvoní a prostě jdou dál....naše ulice se jmenuje sluneční a je to nekrásnější ulice jakou znám.Jsem tu rodina.pa a krásný den přeji
Milá Leni, to je úžasný komentář, plný krásných slov a pozitiv...a to je tuze dobře. Jak říkávala moje stará babička, všeho s mírou, zlatá střední. V případě počítačů a sítí ve vaší ulici slunečné to platí na 100%. Děkuji za nádherný komentář. Moře prima dnů.Věrka
VymazatMilá Věrko,
OdpovědětVymazatopět článek k zamyšlení, který zasáhne mysl i srdíčko. I já prožila dětství ,,na ulici" nebo spíš v zahradách, polích a lesích. Moje děti už jsou plně ,,na síti". A já se obávám, že až se ze mě stane babička, tak budu ,,zlá", protože nebudu chtít aby u mě vnoučata koukala na TV, hrála hry na PC, ale budu chtít číst pohádky, chodit na procházky, stavět na zahradě bunkry. Nevím jestli tohle v dnešní době děti ocení. A to s těmi kamarádkami..... Jaké to bylo hezké přijít domů z práce a najít ve schránce dopis. Dnes je to jen e-mail, facebooku se zuby nehty bráním. Ale na druhou stranu, toho času co trávím na různých blozích......No budu doufat, že jednou se od sítě oprostíme a možná někdy ve schránce opět najdu místo složenky dopis. Přeji tobě i celé rodině co nejvíce ,,živých" přátel, doteků a opravdového přátelství. Krásný den. Jitka
Milá Jitko, rozumím každému slovu co píšeš... i já jsem ráda, že mám blog...vlastně nebýt jeho, nebyla by tato slova a mé virtuální kamarádky, za které jsem ráda. Ale měli bychom přeci jen víc žít normálně než virtuálně... živě a dotekově... a tak alespoň tento pocit se snažím vmíchat mezi mé řádky...pro vás všechny...Věrka
VymazatAhoj Vierka, máš veľkú pravdu, tiež som vyrastala na dedine a mala kamarátov, sesternice, bratrancov, s ktorými sme celé dni, prázdniny...boli vonku a hrali sa, boli sme celý od blata a robili sme veci, ktoré keby teraz robili moje deti, asi by som skolabovala :) ale boli to krásne časy, nedajú sa vrátiť... ale v jednom nesúhlasím, možno som divná ale je to môj názor...ja som rada, že existuje sieť.. že je tu FB, Pinterest , že je tu blogspot ... lebo inak by som nebola v spojení s ľuďmi, ktorých mám rada, ale bohužiaľ sú príliš ďaleko na to, aby som s nimi bola v osobnom kontakte... keď sme mladí, tak máme viac času na svoje okolie, ale keď začneme chodiť do práce, celý náš život sa točí o tom ako prísť z prace, urobiť potrebné veci a ísť spať. Čas je náš nepriateľ... a uteká tak rýchlo, že človek sa nestačí čudovať .. a jedným kliknutím na sieť vidím, ako sa kamarátke, ktorá býva v kanade narodil syn, ako boli kamaráti na dovolenke a mali sa dobre... je to proste o tom ako to človek vezme, či bude ta sieť nepriateľ alebo spojenec. A som ešte rada, že je tu tá sieť...lebo som pomocou nej spoznala úžasných ľudí, ktorí sú kreatívny a vždy sa teším na nakuknutie na ich stránky čo majú v živote nového...:) Možno so mnou nebude súhlasiť veľa ľudí :) s tým sa vyrovnám... :)) ale je to môj názor, pa, Zuzana :)
OdpovědětVymazatMilá Zuzanko, rozumím Tvému názoru a děkuji Ti za něj. Je asi fajn vidět teď hned kámošku z Kanady...s tím souhlasím...ale vidět denně kámošku z vedlejší ulice, když k sobě máme pár metrů to mi přijde jak se říká Crazy... a to bylo i účelem článku...abychom se zamysleli, pozvali kámoše a kámošky na kafe...na kus řeči...na dobrý koláč...povídali si verbálně...proto máme taky ústa...nejen pro jídlo ...ale i pro polibky a slova ...a ty žádný počítač žádná síť na světě nedá ...Věděla jsem, že tento článek je kontraverzní...ale život je o názorech...mých...Tvých...všech...díky Bohu za to...Krásné dny...Věrka
VymazatDávám ti za pravdu. Jako bys citovala mé myšlenky. Ale je v tom i jedna maličkost. Krok, který musíme udělat i my. Nebýt líní a jet za svými přáteli, pozvat je a posedět. Zrovna včera jsem se potkala s kamarádkou a kecaly jsme na městě snad hodinu a bylo by to déle, kdyby mi nejel autobus. Ale ona patří k lidem, kteří jsou milí, upřímní, na nic si nehrají, dokážeme se smát....Mám na světě takových přátel víc. Ale mám i takové, které raději obejdu a ty klidně nechávám ať si žijí na svém Fc a ukazují, jak jsou mladé krásné, dokonalé a každý jim tam přípíše,,Jsi úžasná". Víš, lidé, kteří ty sociální sítě potřebují, neumí žít ten opravdový život a neumí přijímat pravdu do očí. Ale ono i to blogování je síť. Proto už nyní raději publikuji jen fotky, nebo, když něco stvořím a city nechávám doma. Užijte si pěkný de s Carolínkou. U nás prší, ale mám rozpletený polštář a látky na poště , tak budu tvořit:-))). Mám totiž teprve dovolenou. Ale co, zapálím svíčku, horký čaj, fusakle a bude pohoda:-)).Pa Věra♥
OdpovědětVymazatMilá Věruš, děkuji za milá slova, souznějící slova... absolutně souhlasím, že vše je na nás, v nás, v našich rukou...a proto, za chvíli vstávám od PC a jdu do života :-) Krásnou dovolenou a to za jakéhokoliv počasí...Věrka
VymazatVěruško, krásný článeček a musím s Tebou souhlasit.
OdpovědětVymazatAle stále ještě máme své blízké přátele se kterými se často navštěvujeme, je nám prima a občas zavzpomínáme na časy dětství a lumpárny co jsme tropili.
Někdy se potkáme i při nákupu a tak poklábosíme klidně uprostřed supermarketu i hodinku.
Ale i virtuální svět není zase tak špatný, pozanala jsem spoustu bezva lidiček a vlastně i Tebe.
Jsem za to ráda, vždy se těším na Tvé krásné článečky, psané od srdíčka. I když někdy nenapíšu komentík, mám vždy přečteno.
Měj se krásně....Jana
Milá Janičko, je to tak... blogy jsou světem, kde je cítit lidský duch, kreativita...lidskost. Asi proto tu jsem ráda...je tu komunikace, sice neverbální, ale je. Možná i proto jsem zde časem vložila hudbu...aby tu byla i náplň pro ucho:-) Moc jsi mě svými slovy potěšila. Děkuji a přeji krásné dny.Věrka
VymazatNuž, Vierka ... musím s tým, čo si napísala, len súhlasiť ;o) príliš rýchlo a príliš "online" žijeme ... mne sa to teda nepáči - takže žiaden FB - len tento svet blogerský - ten sa mi zdá naopak skvelý - občas nahrádza dobrú knihu, inšpiruje "obrázkami" a dobrými nápadmi, ktoré sa do našej reality preniesť dajú ... krásny deň :o) Jana
OdpovědětVymazatMilá Janičko, souhlasím, přesně tak, jak jsem psala v předchozím komentáři...svět blogů je jiným než svět Fcb... Ale to je na dlouhé povídání. Měla jsem jen na mysli, že některé věci se mají sdílet jinak ...Přeji nádherné dny a příště slibuji bude příspěvek ryze blogerský :-) Věrka
VymazatMilá Věrko, mám to úplně stejně a to mi je 30 :). Strašně mě chybí ten přirozený kontakt, jsem hodně citlivá holka a někdy mě bolí duše z té chamtivosti, závisti, sobeckosti a anonymity kolem nás. Moc krásně si to napsala, lépe bych to nevyjádřila. :)
OdpovědětVymazatMilá Marti, děkuji za Tvá slova...souzním a sdílím s Tebou... A jak mě někdy je ze světa v síti těžko na duši...a když vyjdu do lesa...za kamarády...jak je mi zase dobře:-)Krásné dny...Věrka
VymazatMilá Věru, rozbrečela jsi mě..psát slova jen nestačí....
OdpovědětVymazatMilá Inko, děkuji za dojemný komentář...slova jsou největším nástrojem na světě ... mluvená i psaná, ale ta vyřčená prostě mají nějak jinou váhu...Krásné dny prázdinnové.Věrka
VymazatJak pravdivé!!!
OdpovědětVymazatRenatko, děkuji. Krásné dny.Věrka
VymazatVěruško,
OdpovědětVymazatco dodat, když všichni přede mnou již vše napsali. Že máš velkou pravdu. Je smutné, kam
jsme to až "dotáhli", ale bohužel, i já trávím dost času u počítače (a to nepočítám v práci).
Jinak ale musím napsat, že se svými přáteli se setkávám často osobně. A ještě k minulému
příspěvku - otevři si .prosím, mail, mám tam vzkaz pro Carolinku. Krásný den.
Milá Pavli, děkujeme...Carolinka tu pobíhá po bytě a vříská radostí...je zase blíž ke svému přání... Brzy zde bude o tom příspěvek a já se na něj moc a moc těším...bude to o hromadě radosti..tak se těšte a my děkujeme...Krásné dny...Věrka
VymazatMilá Věrko, děkuji, že jsem se mohla nad tímto tématem zamyslet... I já jsem lapená v síti, bloguji už 5 let, FB používám jako pracovní nástroj a také jako místo, které mi urychluje komunikaci. Nechci psát, že času je málo. Času je stále stejně, jen člověk rád stihne více věcí najednou. Proto když upravuji hodiny fotky (jinde než u PC to nejde), chatuji u toho s kamarády na FB nebo se koukám, co je u koho nového. Také si vybírám, koho v okruhu svých přátel mám... To samé je s blogujícími přáteli. Díky síti jsem poznala spoustu skvělých lidí (dokonce i tebe a přes tebe tvou dceru Kristýnku...) a také díky síti rozeznávám, kdo mi nesedí... To se prostě vycítí... Pro mě je síť spojenec. Na druhou stranu umím zamknout byt a odjet pryč a zůstat bez sítě. Vnímat přírodu, bavit se s kamarády, venčit zvířata, jít na hřiště... To je důležité. Nežít jen na síti, ale opravdu žit. Vnímat druhé kolem sebe a přesně jak píšeš - nejvíc jsou dotyky! Ta hranice, kdy nám síť pomáhá a kdy škodí je velice tenká a já jsem vděčná, že moje děti, i když mají k síti přístup (tablety, telefony), tak si raději celý den hrají se zvířaty nebo jdou ven na hřiště... A udělám vše proto, aby to tak i zůstalo nadále. Nicméně také vím, že když se rozhodnou být na síti, tak budou... A doufám, že jim bude síť pomáhat a ne škodit. Přesně tak, jak to mám já :-).
OdpovědětVymazatMilá Gabčo, rozumím tomu, co píšeš. Bez techniky to dnes nejde...víme to všechny. Já mám jen obavy, že technika nad námi začíná mít moc...ono se to nezdá, ale co bez ní vlastně můžeme? A my lidí chceme víc a víc a skrze ten nárok máme méně a méně...méně svobody, méně pohybu, méně radosti...mnohdy i méně samy sebe... Také bych bez počítače nebyla..a ani nechci, lae jsou v životě momenty, kdy se člověk zastaví, zamyslí a píše...a já ten den měla včera uprostřed noci...měla jsem plné zuby techniky...zatoužila jsem vrátit čas...normálně pokecat, normálně si nalít dvojku vína...a listovat albumy...a vzpomínat a tak nějak intimně...bez sociální sítě...jen tak...a tak vznikly moje řádky "žijeme v síti". Já mám jen obavy, aby naše děti a vnoučata ještě rozuměla tomu, co je mít kamarády, partu, sedět koruně stromů a prožívat zážitky...cítit je... Krásné dny celé Tvé rodině. Věrka
VymazatVěřím, že potřeba mít kamarády, sdílet přímo z očí do očí, z ucha do ucha, tu stále bude... Že nikdy technika nevyhraje nad zážitky... A naše děti se učí od nás... Úplně rozumím, v jakém rozpoložení jsi to psala... Krásný večer... ♥
Vymazat...i já věřím, ale realita je mnohdy někde jinde. Děti, co umí psát, mají fcb a když to čtu ...vážně nerozumím... samé like...samé mocinky...a slušííí...a zlatíčka...a pusinky...a hlavně samé vytahovačky, lži a pokrytectví... a nebo už nějak stárnu ... Krásný večer...Věrka
VymazatMilá Věrko, ano, máš velikou pravdu, svět počítačů nás úplně pohltil. Je hodně těžké poznat tu hranici kdy je to pomocník a kdy vládce. A proto já každoročně posílám na Velikonoce a Vánoce pohlednice psané ručně pár kamarádkám. A od nich mi zas chodí zpět jejich přání. Je to moc příjemné.
OdpovědětVymazatfb nemám a i když se to možná někomu nelíbí, tak jsem hodně proti němu.
přeji Věru krásný ještěletní den. My za chvilku vyrážíme na houby. Majka
Milá Majko, děláš dobře...a já moc děkuji za inspiraci. Letošní vánoce mám už jasno. Děkuji. A ať se na houbách daří :-) Věrka
VymazatVěrko, zajímavá úvaha... Po pravdě - děti, ač žijí v kybernetické době, běhají za kamarády, zvoní na zvonky, uzavírají pokrevní přátelství v koruně naší blůmy (aspoň, že se zeptali, jak se steriluje jehla:-)). Když zapomenou úkol, je pro ně stále ještě snazší sednout na kolo a dojet ke spolužákovi - obvykle jim to trvá výrazně déle - návštěva, svačina/večeře, pohrání v pokojíku - a mami, my to tam rovnou napsali na papír, já to jenom vlepím do sešitu, paní učitelce to vadit nebude.... Nezlobím se, naopak to vítám a podporuji. Stejně se to děje i na druhou stranu - každou chvíli hledám vhodný papír na úkol, materiál na projekt, modlím se, aby nedošel toner v tiskárně a děti, moje i cizí, mohly vytisknout referát.
OdpovědětVymazatTo jen dospělí mají pocit, že není čas - snaží se šetřit každou minutou a vteřinou - radši prý napíší mail, než by si mezi sebou popovídali z oka do oka. Bohužel jim nedochází, že po otevření obrazovky počítače jsou často lapeni do síte - do slova a do písmene. Než přečtou všechny maily, než projdou zprávy na FC, oblíbené blogy atd., tak nad tím stráví podstatně více času, než kdyby si popovídali s oním dotyčným a ten čas si pořádně užili.
Je fakt, že i já jsem často (skoro pořád) v síti. Bohužel stalo se, že manžel vážně onemocněl - reální přátelé se začali vytrácet - rakovina se v našem věku nenosí, nikdo nechce vidět nemocné a nemohoucí - skoro to vypadá, že se až bojí, že je nakažlivá... Kult zdraví a úspěšnosti hraje prim... Pak se uzdravil a konalo se obrovské zmrvýchvstání zmizelých přátel. Jen na dva měsíce. Dva měsíce to vypadalo, že máme svůj život zpět. Pak návrat nemoci, a konec. Konec s velkým K. Většina přátel neposlala ani kondolenci, asi jsem to měla vyvěsit na FC, to by tam byly lajky a nějaké odpovědi. Ale odpovídat na papírové parte? To dá moc práce, na to není čas. A není čas ani na vdovu s dvěma dětmi - co vlastně s takovým člověkem dělat, jak s ním mluvit? Nikdo z mé generace neví, nezná, a tak se odvrátí a odejde jinam. Prý kdybych se rozvedla, bylo by to lepší... Nechápu, hlava mi to nebere. Tak mi zbyli jen přátelé virtuální, se kterými jsem se nikdy nepotkala. Tady na síti se tvářím, že je vše normální, nikdo nevidí, že jsme "divní". Sami. Vdova a poloviční sirotci. Ne rozvedená s dětmi ve své péči. Je to dneska divný svět...
Milá Janičko, děkuji, velice moc děkuji za otevření Tvého srdíčka...Tvého VELKÉHO srdíčka...Tvé komentáře mám nesmírně ráda, mají vždy hlavu a patu. Tvůj blog jsem si jednoho večera četla skoro celý až téměř do samého rána...slyšela jsem kokrhat kohouty. Četla jsem a to co mi dnes píšeš, jsem pochopila...moc a věř , že jsem člověk, co ví co říká, moc si Tvé osoby a rodiny vážím. A dnešního Tvého komentáře především. Děkuji ♥ Věrka
VymazatVěrko, ve tvých slovech je opět hodně pravdy a jen na nás záleží, jak se svým životem naložíme. Také dost času strávím při čtení blogů, poznala jsem tu milé lidi. Na druhou stranu jdu ráda do přírody, jedu s manželem na nějaký výlet a poslední dobou se nejvíc odreaguji od starostí a nabiji energií s naším vnoučkem. Jeho smích, pohlazení, když řekne babika ( je mu 20 měsíců), to je pro mě to nejkrásnější. Potom si občas posedím s kamarádkou a probereme život. I když se nevidíme často, vím, že tu jsme jedna pro druhou. Nemám moc kamarádek, vím, jak muselo být Janě, když je opouštěli přátelé. Když nám před lety zemřel syn, tak jsme to také zažili. Jak píše Jana, je to divný svět. Ještě, že jsou lidé jako ty Věrko, se kterými je nám dobře. Hezké dny. Růža
OdpovědětVymazatMilá Růženko, ze ♥ děkuji za Tvá slova. A já mám svět blogu ráda právě kvůli takovýmto slovům. Jsou pro lidi, pro svět, pro mě osobně potřebné jako sůl... Slova od srdce, milá slova, pohlazení...to je to co tento svět ztrácí. A já to zde nacházím a druhým chci dopřát. Jsem tak moc ráda, když to druzí tak cítí. A zítra slibuji, že vložím nádherné pohlazení na duši...které tu bude mj. i díky Tobě. Věrka
Vymazat